Andrea Jarošová – Studentka šperku

banh—mi—ba Humans of banh—mi—ba Leave a Comment

Byly časy, kdy vietnamská kuchyně tvořila 90 % mého jídelníčku,“ říká studentka šperku Andrea Jarošová

Co nyní děláte?

Na střední škole na Slovensku jsem dělala grafickou školu, zabývala jsem se hlavně ilustracemi. Do Prahy jsem přijela na UMPRUM studovat porcelán, teď tam studuju designový šperk. Zjistila jsem totiž, že jsem v mnohých věcech puntičkářem, takže mi v tom porcelánu všechno extra dlouho trvalo, všechno muselo být totiž perfektní. Pak jsem se našla v tom šperku, protože tam je ta moje „úchylka“ pozitivní vlastností.

Takže vy zatím šperky studujete. Už máte nějakou vlastní kolekci šperků?

Vlastní ještě ne, ale pomáhám teď s výrobou Evičce Růžičkové. A pracuji v galerii Harddecore.

S jakým materiálem pracujete nejradši?

Těch materiálů jsem od začátku studia zkusila fakt hodně – mosaz, nerez, stříbro, pryskyřice… Všechno možné, co se dá přetavit na malou sochu, na modelování. Ještě nemám žádný materiál, který bych ráda používala, ale momentálně pracuju hlavně se stříbrem. To se dobře opracovává a zároveň je to ušlechtilý kov.

Byla jste již ve Vietnamu?

Nebyla, ale moc ráda bych jela. Dokonce jsme to s přítelem již plánovali, ale tento rok se chystáme s mojí rodinou na společnou dovolenou do Chorvatska. Že by se takhle více poznali po 3 letech vztahu.

Takže do Vietnamu to máte nejblíž do banh–mi–ba?. Chodíte i do jiných vietnamských restaurací?

Ještě do Hanoi Pho, která je na Strossmayerově náměstí. Tam si ráda dávám Bún bò huế. Byly časy, kdy jsem vietnamské jídlo jedla fakt denně, asi z 90 %. Teď jsem to už snížila, asi jen 40 %. Taky mám ráda thajské jídlo, které je hodně chuťově pestré, často ostřejší.

Vaříte?

Moc ne, máme strašně malinkou kuchyni, takže většinu času jím mimo domov. Pro mě je vaření tvůrčí činnost. Když už vařím, tak chutě kombinuju podle oka a nedržím se receptů. Mám ráda zdravé jídlo, italské, thajské. Slovenská jídla jako halušky, bryndza apod. nevařím vůbec. To spíš česká, protože moje babičky jsou původem z Moravy. Takže máme v rodině spíš moravské recepty. Pamatuju si na rodinné hostiny s řízky, pečenou husou s knedlíky nebo svíčkovou.

Jak často se vracíte na Slovensko?

Pocházím přímo z Trenčína. Snažím se jezdit za rodinou alespoň jednou za měsíc. Cesta trvá 5 až 6 hodin, tak to bohužel nejde častěji.

To je docela často, jednou za měsíc. Znám lidi, co své rodiče navštíví sotva dvakrát do roka, a mají to k nim mnohem blíž. Dokážete si vůbec představit, že byste je měla třeba ve Vietnamu, přes půl světa?

Ne, vůbec ne. Většina lidí, co bydlí blízko své rodiny, si to neuvědomuje a mnohdy si toho ani neváží. Já, když jedu za rodinou, tak to jsou pro mě prázdniny, přestože to mám spojené třeba s návštěvou doktorů. Navíc já mám super rodinu, takže tam ráda jezdím.

Jak vás tak poslouchám, tak to s tou rodinou máte dost podobné Vietnamcům. Vnímáte to stejně?

Co se týče té soudržnosti v rodině, tak to máte se Slováky velmi podobné. Třeba my spolu večeříme nebo snídáme. Aspoň jedno jídlo musíme mít společné. Pro nás je to společné stolování hrozně důležité. Je to základní doba, kdy se vidíme. Myslela jsem si, že to takhle má každá rodina. Až když jsem přišla do Prahy, tak jsem byla překvapená, že to mnoho kamarádek takhle v rodině nemá. Pro mě je rodina hodně důležitá. Můžete si třeba myslet, že váš přítel nebo kamarádi s vámi budou navěky, ale jestli je vám více než 18 let už nejspíš víte, že jedině rodinu vám nikdo a nic nenahradí, ta vždycky zůstane. Hlavně v těch těžších chvílích.

Odkud znáte banh–mi–ba?

Přes Hunga (spoluzakladatel banh–mi–ba). Můj přítel mu navrhoval design interiéru první pobočky v Rybné. Seznámila jsem se i s jeho partnerkou Dančou a jeho maminkou. Focení baget měly na starosti kamarádky, které mají úspěšný food blog.

Takže takové setkání ze zákulisí. První bagetu jste ochutnala ještě před otevřením?

Vlastně ještě od Hungovy maminky u nich doma. Ochutnávali jsme tehdy všechny bagety, co jsou teď v menu, ještě předtím, než se to začalo rozjíždět. Tehdy jsem vlastně poprvé v životě ochutnala paštiku. Měla jsem k ní strašný blok. Ale tehdy u Hunga jsem nemohla odmítnout, protože to bylo takové slavnostní a bylo by to ode mě neslušné. A od té doby chodím do banh–mi–ba hlavně na tu paštikovou bagetu. Takže to byl pro mě osobně velký zlom.

Je tedy paštiková bageta vaše nejoblíbenější jídlo z banh–mi–ba?

Jo, tu si dávám tak v 70 %, jinak si dávám Miến gà tôm. To je pecka, to jsem nikde jinde nejedla. Anebo Bún bò nam bộ. Jinak mám z vietnamských jídel ještě ráda Bún bò huế.

To je výborné v jednom bistru v Sapě.

Tam jsem ještě pořádně nebyla. Šla jsem tam vlastně jen jednou, když jsme s přítelem sháněli plastové květiny jako rekvizity. Nikdy jsem tam však nebyla na jídle.

Chodíte do banh–mi–ba pravidelně?

Ano, chodila jsem pravidelně do Rybné. Teď už spíš do Jindřišské, mám to kousek od práce.

pošli to dál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *